Saúdská Arábie: Život v Rijádu očima české zdravotní sestry

Ahoj Eliško. Když ses rozhodla, že odjedeš za praxí do Saúdské Arábie, jak reagovalo tvoje okolí? A prozradíš nám, proč ses rozhodla zrovna pro Saúdskou Arábii? Měla jsi z něčeho obavy?
Většinou je otázka, jak reagovalo moje okolí, nejvíce zaměřená na moje rodiče. Pravdou je, že to byl nápad mé mamky. Přesně si pamatuji ten rozhovor, datum i čas. Některé momenty se vám vryjí do paměti. Stála jsem na zahradě u domečku blízko moře a telefonovala jsem si s mamkou. V té době jsem pracovala v Irsku jako ošetřovatelka, ale ta práce mě nenaplňovala. Říkala jsem jí, že to tam nemá cenu a že asi pojedu zpět do České republiky. A ona mi říká: „A nechceš zkusit tu Saúdskou Arábii?“ A já si říkám: „Tak napsat e-mail do agentury můžu…“ Do 3 minut od odeslání e-mailu mi volala agentura.

Povědomí o Saudi jsem měla už několik let, ale nikdy mě nějak vážně nenapadlo, že bych tam opravdu vyjela. Neuměla jsem anglicky a v té době jsem neměla ani dostatečnou praxi v nemocnici.

Mým cílem bylo odjet do Irska, pracovat jako ošetřovatelka a pak, až se mi zlepší angličtina (která byla opravdu katastrofální), se tam pokusit o práci v nemocnici. Jenže jsem měla pocit, že jako ošetřovatelka se nenaučím nic nového, angličtina taky nepřicházela tak rychle, jak jsem myslela a měla jsem pocit, že jsem zaseknutá na jednom místě.

Obavy? Ty jsem ani neměla, spíš pochybnosti sama o sobě. Nejvíce, zda to vůbec zvládnu jako sestra. V Saudi jsou na sestry kladeny vyšší nároky než v Česku a opět ta angličtina. Kulturní rozdíly mi v té době nedělaly až takové starosti. Moc jsem nevěděla do čeho jdu, na internetu moc informací o saúdském světě a životě tam nenajdete, panuje tu jistá cenzura.

Když se proces rozjel a opravdu to vypadalo, že pojedu, většina lidí mě podporovala, někteří se báli. Nejvíce strašidelné historky vykládali ti, co nikdy v arabském světě nebyli.

Agentury zprostředkovávající zaměstnání českým zdravotníkům na Středním východě obvykle také pořádají tzv. přípravné kurzy, kde se lidé mimo jiné připravují na kulturní šok? Jak tyto kurzy probíhají? Jak jsi prožívala své první dny v Saúdské Arábii?
Záleží, kterou agenturu si vyberete a jak vás připraví. Moje agentura úplně „kurzy“ nepořádala, ale vždy mi zodpověděli veškeré otázky. Vyloženě příprava probíhala až těsně před odletem. Samozřejmě mi řekli základy a pravidla, která dodržovat, ale ono vám to nedojde jen z poslechu, musíte si to prožít.

Co pro tebe byl vlastně ten největší šok?
První, opravdu kulturní šok, přišel ten den, kdy mě dovedla moje vedoucí na oddělení a já zjistila, že moji kolegové jsou jen Filipínci, Malajci a Saúdi. Všichni byli o hlavu i dvě menší než já. Ten pocit, když se rozhlédnete kolem a hledáte nějakou vám blízkou tvář, která tam ale není. Představila mě jako novou, VELICE VYSOKOU kolegyni. Měřím 173 cm a jsem vyšší než většina lékařů.

Také si nemůžu zvyknout na ty pohledy. Procházíte nemocnicí a každý na vás koukne, protože jste bílá, vysoká a nezahalená. Není mi to úplně příjemné.

Jednou se mi stalo, že jsem měla abáju na knoflíčky a jeden se mi rozepl a vykouklo mi koleno. Proti mě šel Saúd a hodil po mě takový opovrhující pohled. Až jsem se zastyděla!

Další šok nastal, když jsem přijela. Vila byla cca 10 dní prázdná, holky byly na dovolené. Během svého prvního týdne jsem z vily vyhodila 10 ještěrek a zabila asi 12 švábů. Počítala jsem to. Nechala jsem vilu vystříkat 3× deratizérem, než jsem se té havěti zbavila. Když otevřel venkovní odpady a vystříkal je, vyvalilo se asi 500 švábů a lezli po stěnách vily a okolí. Ten večer se mi nespalo dobře.

Oficiálním jazykem v Saúdské Arábii je arabština. Ty ke komunikaci používáš angličtinu. Měla jsi někdy problémy se dorozumět?
Když jsem přijela, začala jsem takzvaným orientačním týdnem. Ten se skládá z odborných přednášek, od standardů péče, kulturních rozdílů, základních znalostí o muslimském náboženství až po pravidla, která dodržovat. To vše v angličtině. Moje angličtina není perfektní a musela jsem se hodně soustředit. Většinou používáte konverzační angličtinu, ale tu odbornou z knih a učebnic, k té se až tak nedostanete. Ale dalo se to.

Poté si mě vyzvedla vedoucí oddělení, na kterém jsem měla pracovat, a první, co mi řekla, bylo, že se musím naučit arabsky, protože naši pacienti anglicky neumí. A v ten moment jsem se lekla.

Já dělám na standardním chirurgickém oddělení, kde jsou pacienti při vědomí a MLUVÍ. A mluví arabsky. Anglicky neumí ani 5 % z nich. Takže to byl obrovský šok. Protože jak chcete léčit svého pacienta, když si navzájem vůbec nerozumíte?
Dalším problémem je, že v této nemocnici pracuje asi 60 národností. A každý má svou vlastní angličtinu, svůj vlastní akcent. A je někdy velice složité si porozumět.

Nejhorší je zvedání telefonů a ordinace lékařů. Všichni tu používají zkratky (RA – Room Air, WCN – Wound Care Nurse, CBC – Complete blood count, PT – physiotherapist, DVT – Deep Venous Thrombosis... a mohla bych pokračovat na 2 stránky), když to na vás někdo vychrlí do telefonu, vůbec nevíte, co po vás chce. Tohle byl jeden z největších problémů, se kterým stále bojuji.

Automaticky se tu předpokládá, že když jsem bílá, jsem z Ameriky. Pro ně jsou Američané něco víc, Filipínky mi říkají, ať na to kývu. Ale ja jsem hrdá, že jsem z Česka, a tak, když se mě ptají, zda jsem z Ameriky, UK, nebo Austrálie, říkám, že jsem z České republiky. A oni se ptají, odkud že? Tak opakuji, že z České republiky, Čechoslovensko, a oni koukají bezradně. Tak pak řeknu Evropa! A tomu už rozumí.

Jak dlouho plánuješ zůstat? Napadlo tě někdy, že bys zůstala natrvalo?
Toto je otázka, na kterou se mě ptá každý, ať už z Česka nebo lidé v Saudi a kolegové. Neznám odpověď. Někdy se vzbudím frustrovaná a stýská se mi, a potom odcházím z oddělení se vztyčenou hlavou a s úsměvem na rtech.

Pravdou je, že začátek není procházka růžovou zahradou, je potřeba se hodně učit, přizpůsobit, přeučit se systém a zvyknout si. Najít si kamarády, zvyknout si na to vedro a že některé věci tady proste dělat nemůžete. Někdy si říkám, že je to moc těžký na to, být tu jen rok. Jindy si zase říkám, že to dýl jak půl roku nevydržím.

Ty pracuješ jako zdravotní sestra v nemocnici v Rijádu. Jak se liší zdejší zdravotnictví od toho, co známe v České republice? Platí zde nějaká speciální pravidla?
Jako první mě překvapilo, že zde má pacient větší „moc“. On může odmítnout vyšetření i léky, aniž by byl propuštěn. Respektuje se jakékoli jeho přání, obzvlášť pokud jde o náboženství. Respektují se také časy na jeho modlitbu a návštěvy rodiny.

Nebo se mi stalo, že pacient byl hospitalizován o 3 dny déle, protože se čekalo na vyšetření srdce (ECHO). Když však měl na vyšetření jít, nebyl už na pokoji. Takže se jeho hospitalizace prodloužila o 3 dny, i když už byl kompletně zdravý. Pacient také může odmítnout propuštění, protože se na to necítí. Nebo může být propuštěný v dobu, jakou on preferuje. I o půlnoci.

A největším překvapením, jak příjemným tak nepříjemný, byl takzvaný sitter neboli pečovatel. Většinou každý pacient má jednoho nebo 2–3. Jsou to členové rodiny, kteří s pacientem jsou na pokoji a pomáhají s péčí o něj. Jsou tam nonstop nebo se střídají s jiným členem rodiny. Většinou muž má muže (bratr, bratranec, otec, syn) a žena ženu. Ale není výjimkou, že o mladého muže se stará matka. Sitter vám pomáhá s ošetřovatelskou péčí. Například jsem měla mladého pacienta po vážné autonehodě, který měl tracheostomii, byl ochrnutý, neschopný komunikovat a jeho maminka s ním byla 24/7. Právě ona mě naučila o jeho péči více než moje kolegyně, protože o něj pečovala nonstop.

Jednou jsem také měla pacienta s demencí a nebylo téměř možné mu podat léky, tak se toho chopil sitter, který přesně věděl, jak s pacientem komunikovat, nakrmil ho, podal mu léky, přebalil. V tomhle je to velká pomoc. Ale samozřejmě ne všichni jsou úplně nápomocní, někteří otravují kvůli maličkostem a o pacienta se až tak nestarají. Překvapením pro mě bylo, že tito pečovatelé dostávají od království placeno za to, že se o pacienta starají. Jak doma tak i v nemocnici.

Další nepochopitelnou věcí pro mě je, když vejdu na pokoj a na zemi sedí 9 členná rodina a jí rukama rýži s hovězím z igelitu. A já nemůžu projít k pacientovi. Oni tady takhle jí, rukama a všichni z jednoho hrnce, nebo ze země na igelitu. Pro mě je to zvláštní, obzvlášť ve špinavém prostředí jako je nemocnice. Dost se mi také stává, že nemůžu svoje pacienty přemluvit, aby se šli vykoupat nebo i jen vyčistit zuby. Hygienické návyky některých jsou tu velice chabé.

Dalším největším problémem je jejich počítačový systém. V Saudi papíry téměř vůbec neexistují. Vše, od hospitalizačních souhlasů přes ošetřovatelskou péči až po podávání léků, se zaznamenává jen do počítače. Jako sestra ráno dostanu vybavení jako je notebook, speciální přístroj na měření fyziologických funkcí spojený s počítačovým systémem (netřeba přepisovat naměřené hodnoty) a scanner na skenování léků, laboratorních vzorků a podobně. Vše je navzájem propojeno. Ač se zdá, že vám to ušetří práci, není tomu tak. Jak už to u počítačů bývá, logika tam nefunguje, a tak někdy obyčejné podání léků trvá i 40 minut u jednoho pacienta, protože například nefunguje systém, Wi-Fi, léky podáváte minutu po, nebo před ordinovanou dávkou, QR kód je nečitelný a podobně. Také si zde neředíte léky, vše přijde už hotové z centrální lékárny, jen musíte myslet na to, že je potřeba si je objednat.

Eliško, ty musíš na veřejnosti nosit oděv zvaný abája, který se používá k zakrytí ženského těla, aby nepůsobilo necudně a nepřitahovalo pozornost okolí. Jsou nějaká místa, kam tento oděv nosit nemusíš? Zvykla sis na něj bez problémů, není v něm třeba horko?
Byla jsem až překvapená, jak je abája pohodlná. Je to (vetšinou černý) hábit, který má zakrýt křivky a holou kůži ženy, aby nevzbuzovala pozornost mužů. Díky princi je zde nové pravidlo, že si nemusíme zakrývat vlasy, což všechny (cizinky) velice vítáme. Také je možné už koupit abáju s různými vzory, nášivkami nebo v různých barvách.

Pamatuji si na přílet do Saudi, kdy se začali při vstupu do rijádského prostoru kolem mě všichni zakrývat (do té doby byly Saúdky normálně v tričku) a já se cítila jako nahá a snažila se ramena přikrýt vlasama. I když jsem měla přes sebe přehozený šátek, který jsem měla připravený. Ze začátku nevíte, zda si to máte dát hned, a pak jestli už není pozdě. Takový zvláštní pocit. Abáju nosím ráda. Říká se tu, že kolik vlastníš abájí, tolik roků jsi v Saudi. Já mám zatím jen jednu.

Je tu několik míst, kde ji nosit nemusíte. První je místo vašeho bydliště, takzvaný compound, je to takové „městečko ve městě“. Můj compound je takzvaně evropský (Western Compound) a panují tu evropská pravidla. Jakmile projdu security bránou, rozepínám/sundávám abáju. Máme tu posilovnu a bazény, kde nosíme bikiny a vlastně cokoliv chceme. Včera jsem potkala rezidenta, co jel na koloběžce jen v plavkách. Byl to strašně zvláštní pocit a musela jsem se smát, protože venku potkáváte všechny zahalené od hlavy až k patě, a pak přijdete sem a tady se prohání jen ve spoďárech.

Poté je tu diplomatická čtvrť, kde sídlí většina ambasád. Tam také můžete bez abáji, ale je lepší nenosit velký výstřih a krátké sukně. A potom, když se chytnete správné party a vyjedete do pouště, kde jste sami, můžete si nosit, co chcete.

Saúdská Arábie je jedna velká poušť, beton, ocel, sklo a k tomu všemu velká horka. Jak to všechno snášíš?
Jsem ten typ, kterému není nikdy zima nebo jen výjimečně. K mé smůle jsem přijela do Saudi v červenci, kdy je zde nejvíce stupňů a ze začátku to byl opravdu šok. Teploměry tu neukazují více než 50 °C, protože nad 50 °C se nesmí pracovat, a tak vám každý bude říkat, že je max 48 °C. Není...

Ze začátku jsem si to užívala, ale čím jsem tu dýl, tím víc vidím, že není kam „vypadnout“.

Ač by se mohlo zdát, že Saúdi si na teplo zvykli, tak obzvláště oni se „probouzí“ až pozdě odpoledne a jsou spíše noční tvorové, co přes den spí. Protože, kdo by co dělal v takovém vedru. A tolik klimatizací jako tady, jsem nikde nezažila. Jsou všude. Je jedno jestli vlezete do nejšpinavějšího obchodu široko daleko, vždycky tam bude klimatizace. Až se divím, že jsem zatím neonemocněla. Například v nemocnici nosím vždy pod uniformou tričko s dlouhým rukávem. Moje filipínské kolegyně i svetry a roláky.

Můžeš se sama pohybovat všude bez mužského doprovodu? A jsou nějaká místa, kam mají ženy vstup vyloženě zapovězen? Máš to jako cizinka v něčem snazší?
Někdy bych řekla, že být žena je v Saudi lehčí, než být muž. Když proniknete do tohoto světa, je více míst zapovězených pro muže než pro ženy.
Samozřejmě tu jsou rozdělené fronty pro muže a ženy nebo jídelny, oddíly v restauracích, ale abych byla upřímná, začíná to mizet. Moje kolegyně zaznamenávají v posledních 3 letech opravdu velké rozdíly.

No, mužský doprovod. Jako žena nesmíte být v doprovodu jiného muže, než je váš příbuzný nebo manžel. Případně oficiální řidič/taxi/Uber. Toto je velký problém. Například můžete vyjet s kamarádem, ale měl by být s vámi jiný manželský pár, který na vás takzvaně „dohlíží“. Samozřejmě ne vždy se to dodržuje, ale pokud vás chytne policie, tak můžete mít problém. Žena by neměla cestovat s opačným pohlavím, pokud nejsou příbuzensky spojeni.

Nejvíce limitující je pro mě to, že se nikam neodvážím sama. Hlavně se nedorozumím arabsky a také tuto zemi a všechny její zvyky ještě pořádně neznám. Tohle je pro mě největší problém, že se nemůžu sebrat a někam si zajet. Já jsem ráda nezávislá a tady nemůžu být, respektive se bojím. Ono když jde žena někam sama, tak si koleduje o problém. Nemyslí se tím například nákupní střediska a místa veřejně dostupná, ale cestování a poznávání, to bych opravdu neriskovala. Ale některé moje kolegyně tu jsou už několik let a cestovat samy se nebojí.

Jak tam vlastně bydlíš a jak vycházíš se sousedy?
Bydlím v compoundu, jak jsem vysvětlovala výše. Je to taková vilo vesnička. Vila je pro 1–4 lidi. Záleží na pracovní pozici. Čím vyšší post, tím lepší podmínky. Já konkrétně bydlím v trojvile, obě moje spolubydlící jsou Češky. Vila má cca 250 m² a je obrovská. Většinu pokojů nepoužíváme. Holky mají směny jako já, takže se třeba potkáme jen 2× týdně.

Stihla jsi už za tu dobu, co tam jsi, podniknout nějaký výlet nebo navštívit nějaké zajímavé místo? Povíš nám o tom něco více?
Já jsem tu teprve třetí měsíc a když jsem vyjmenovala místa, kde jsem byla, své spolubydlící, co je tu téměř 4 roky, tak mi řekla, že už jsem byla skoro všude!
Jak jsem psala výše, diplomatická čtvrť, poušť, Kingdom tower – nejvyšší budova v Saúdské Arábii, starý Rijád. Dá se tu objevovat více míst, ale musíte mít u sebe někoho, kdo vás tam vezme. Nemůžu mít vše hned, bohužel. Moc se těším na výlet na Edge of the World. Jsou to obrovské útesy v poušti „okraj světa“. Ale musíte mít s sebou někoho místního, který zná cestu a má dobré terénní auto. Ale například poušť mě až tak nenadchla. Není zde písečná poušť, ale jen skály, kameny a ostré šutry, žádný písek.

Čím se v Rijádu dopravuješ? Funguje tam dobře městská hromadná doprava?
V Rijádu neexistuje veřejná doprava, fungují tu jen taxíky, Uber a podobné aplikace. Pro ty z nás, co pracujeme v nemocnici, tu mají nemocniční autobusy. Jezdí pravidelně do a z nemocnice několikrát za den, zdarma. Rovněž máme rozpisy autobusů, které nás zavezou do nákupních středisek, také zdarma a jen pro rezidenty compoundů. Ale pokud chcete jet někam jinam, musíte taxíkem. Není to tak drahé jako v Česku. Například, pokud nechytnu bus z nemocnice domů, zaplatím cca 170 Kč za 25minutovou cestu do compoundu. Také záleží na dopravní situaci a podobně.

V Rijádu už se po 3 roky staví první linky nadzemního metra, první linka by měla být spuštěna v prosinci, ale myslím si, že se nestihne dostavět. Měla by to být první veřejná doprava v Rijádu. My cizinci jsme z toho nadšení. Nevím, jak to budou využívat Saúdové.

Život v Saúdské Arábii je stále pro mnoho Evropanů záhadou, obvykle známe pouze to, co se dočteme v médiích. Je proto něco, co bys doporučila lidem, kteří se sem chystají?
Saúdská Arábie je velice striktní země, i proto si svoje odpovědi po sobě 3× přečtu, abych náhodou nenapsala něco, co bych neměla. Například i můj Instagram zde přestal zobrazovat některé funkce nebo mi nepovolí zveřejnit některé fotky a vymaže je. A to i přesto, že nic neoznačuji a nepřidávám polohu místa. Musím si takzvaně dávat pozor na pusu. Nejspíše proto je Saudi stále tak tajemná. Někdy mám pocit, že na svém Instagramu dost riskuji, a to i přesto, že si několikrát rozmyslím, zda danou věc zveřejnit.

Asi bych nedoporučovala sem jezdit někomu, kdo se nedokáže přizpůsobit a respektovat jejich kulturu a svět. Spoustakrát obrátím oči v sloup a něco si zabrblám, protože mě jejich požadavky a chování rozčílí, ale umím to spolknout a nedám na sobě nic znát. Taky se připravit na to, že jídlo je tu opravdu drahé a většinu neseženete. Takže já mám už seznam a až pojedu z dovolené, moje kufry budou plné potravin, co mi chybí.

Jako poslední by nás zajímalo, jak komunikuješ se světem (například s rodinou)?
Díky bohu, cca měsíc před odletem, moje maminka KONEČNĚ začala používat chytrý telefon, a tak využíváme e-mail, Whatsapp (ale jsou zde blokované hovory, můžeme si jen psát) a Messenger. Jsem online prakticky stále. Psaní SMS a volání je totiž opravdu drahé, stejně tak internet. Je předražený a nekvalitní. Platím cca 2 500 Kč měsíčně. A internet do domu tu také není, každý si s sebou nosí svou maličkou krabičku, takový router. Něco jako Wi-Fi tu nechytnete. Člověk by řekl, že v tomhle budou dál, ale ne. 

Mou největší podporou je můj přítel, který je mi vždy k dispozici, podporuje mě a utěšuje, když si stěžuju a fňukám. Společně počítáme zbývající dny do dovolené v Česku. Kdyby jsme si nemohli denně psát, zvládalo by se to tu o dost hůř.

Rovněž poštu tu nemají, a tak když chci poslat pohled, používám online pohledy, které Česká pošta vytiskne v Česku a dá vám je do schránky. Odsud by nejspíše žádný nedošel.

Sledovat každodenní život Elišky v Rijádu můžete na jejím Instagramu: https://www.instagram.com/e.jandov/