Doba koronavirová jistě cestovatelům a cestování obecně příliš do karet nehraje, nicméně může být pro mnohé z nás i příležitostí, jak se podívat na místa, která nejsou pro "našince" destinacemi, řekněme, tradičními. Stejně tak jsme přemýšleli i my při plánování letošního výletu. Po taktickém vyřazení evropských zemí, které jsme již v minulosti navštívili nebo mají pro české občany uzavřené hranice (či vyžadují 14 denní karanténu) nám zbyla na seznamu v podstatě jen jediná země k prozkoumání. Tou zemí byla Litva a jak se později ukázalo, z rozhodnutí takříkajíc "z nouze", se vyklubal výlet, kterého nikdo z nás rozhodně nelitoval.
Litva je zemí, kterou společně s Lotyšskem a Estonskem řadíme mezi Baltské státy. Sousedí s Polskem, Lotyšskem, Běloruskem a ruskou exklávou - Kaliningradskou oblastí. Hlavním městem je Vilnius a celá země čítá něco kolem 3 milionů obyvatel, jejichž výrazný úbytek oproti uplynulé dekádě je způsobený především masovou migrací převážně mladých litevců do zemí západní Evropy.
Obecně by se dalo říci, že Litva je klidná malá země, která potěší milovníky přírody, historie, díky malým výškovým rozdílům terénu cyklistiky, dobrého jídla a v určitě i ty, kteří hodlají svou dovolenou strávit na písečné pláži čistého, leč někdy trochu studeného Baltu.
Naše první zastávka po překročení hranic byla však více poznávacího rázu. První noc jsme se utábořili na břehu jezera Galvé s výhledem na hrad Trakai. Tato pevnost ze 14. století byla postavena uprostřed jezera na malém ostrůvku, přičemž nám svou barvou i umístěním připomene u nás notoricky známou Červenou Lhotu. Stanujeme zde "nadivoko" na tzv. "stovyklavieté", což je litevské slovo, označující místo, kde si můžete postavit stan, udělat oheň a vyspat se beze strachu, že porušujete místní zákony a vystavujete se jako neznalý turista pokutě. Litva má celkem hustou síť těchto neplacených kempovišť (lépe řečeno paloučků s altánkem a ohništěm) a tak jsme za celou cestu neměli problém nalézt místo na přespání.
Brzy ráno vstáváme a vyrážíme na návštěvu 28 km vzdáleného hlavního města Vilnius. Mimo hezké, jen trochu obchody se suvenýry přecpané historické centrum navštěvujeme Gediminasův hrad s krásnou vyhlídkou na město a "hippie čtvrť" Užupis. V ulicích Vilniusu skoro nikdo není, což přičítáme na vrub hlavně strachu z koronaviru. No, alespoň se nemačkáme ve frontách na památky. Dále od centra ubývá historické architektury a nahrazuje ji ta sovětská, která ve většině od pádu Sovětského svazu chátrá. Zde trochu zpozorní naše urbexová stránka (Urban exploration, též infiltrátorství nebo UrbEx, je poznávání opuštěných měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností, pozn. autora), ale času je málo a nás v tomto ohledu čeká zajímavější místo jen asi půl hodiny cesty od Vilniusu - město Elektrénai.
Elektrénai vzniklo, jak již napovídá název, v dobách Litevské sovětské socialistické republiky pro zaměstnance místní elektrárny. Často je jako takové srovnáváno s ukrajinskou Pripjatí z doby před rokem 1986 a jeho ulice opravdu působí podobným dojmem - jen všechny komunistické symboly byly, s důsledností litevcům v tomto ohledu vlastní, odstraněny. My sem taktéž míříme z důvodu jeho postsovětského dědictví - a to opuštěnému zábavnímu parku. Park měl stejně, jako ten v Pripjati sloužit rodinám dělníků, ale postupem času se stala jeho údržba finančně náročnou a tak byl někdy okolo roku 2000 trvale uzavřen. Orezlá horská dráha, elektrická autíčka zanechaná napospas přírodě, omšelí železní klauni? Přesně místo pro nás! Jaké však bylo naše zděšení, když jsme po příjezdu na místo zjistili, že vedení města po 20 letech rozhodlo, že park konečně zboří a nyní již z areálu stojí taktak polovina. Rychle se s foťáky prosmýkneme přes staveniště s užasle koukajícími dělníky a dírou v plotě vlézáme dovnitř. Odměnou jsou nám fotky místa, které již v době psaní této recenze s největší pravděpodobností nestojí. To už je ale úděl opuštěných míst a my pokračujeme dál na severozápad Litvy k městu Šiauliai.
Zde se kousek za městem nachází jedno z nejnavštěvovanějších míst v celé zemi - Hora křížů. Ačkoliv je český název lehce zavádějící a jedná se spíše o dva pahorky, atmosféra je zde opravdu nezapomenutelná. Na těchto pahorcích vztyčili litevci v průběhu svojí historie tisíce (některé zdroje uvádějí až 100 000) křížů, které v minulosti sloužilo jako křesťanské poutní místo a zároveň symbol odporu místních proti okupačnímu režimu. Trávíme zde několik hodin, fascinovaní počtem i neuspořádaností křížů vyrůstajících ze svahu pahorků jeden vedle druhého bez nějakého zdánlivého systému či plánu. Jen neradi toto místo opouštíme, ale protože dochází čas i místo na našich SD kartách, musíme dál.
Další den v dopoledních hodinách přijíždíme do Klajpedy, přístavního města, odkud se trajektem přeplavíme na Kurskou kosu. Kurská kosa je 100 km dlouhý písečný poloostrov, vybíhající z kaliningradského pobřeží, ale táhne se jako ostří kosy podél celého litevského pobřeží až ke Klajpedě. Pro litevce je tak trajekt jedinou možností, jak se na poloostrov dostat, byť se většina jeho rozlohy nachází na území Litvy. Kosa je díky svým dlouhým písečným plážím, rovinaté krajině a čistému moři oblíbenou dovolenkovou destinací místních a dle zaslechnutých jazyků i rusů a bělorusů. My autem rychle projíždíme celý poloostrov až téměř ke kaliningradské hranici do města Nida, v jehož blízkosti hledáme stovyklavieté. To se nám nakonec v hloubi lesa podaří a protože zrovna vydatně prší, tak se již jen utáboříme na noc, sušíme mokré svršky a pijeme výborné litevské pivo. Že jsme poměrně daleko od civilizace zjišťujeme tak, že nám dobrou noc přijde dát místní liška.
Další den je již krásné počasí a protože se jedná (nepočítáme-li cestu) o poslední den našeho výletu, neztrácíme čas a pomalu projíždíme Kurskou kosu zpět ke trajektu do Klajpedy. Po cestě se však ještě zastavíme vykoupat na pláži s krásným bílým pískem, projdeme si největší evropské pohyblivé duny, které si na našich fotkách nezadají se Saharou a navštívíme "Kopec čarodějnic", místo, kam v 70. letech litevští umělci rozmístili dřevěné sochy zobrazující nejrůznější nadpřirozené výjevy - skřety, čarodějnice, draky, bůžky a mnohá jiná díla inspirovaná místním folklórem.
Mrzí nás, když nás trajekt převáží úžinou zpět do Klajpedy, koukáme na fotky, které jsme za ten nabitý týden vyfotili a probíráme všechny zážitky, které jsme na této cestě získali. Co říci na závěr? Ačkoliv by to člověk možná nečekal, tak je i v této době více možností kam vycestovat, než jen vlakem do Chorvatska. Lidé - objevujte!
Autor: Exon Valdéz
Jsem velmi nenáročný cestovatel, spokojím se s málem. Věk: 27–39 let