Pik Korženěvské: Poprvé na sedmitisícovku

Eliško, proč ses rozhodla vylézt zrovna na sedmitisícovku Pik Korženěvské v Tádžikistánu?
S tehdejším přítelem, nyní už manželem Honzou, jsme chtěli jet na měsíc na výlet někam do hor. Oba už jsme toho dost nacestovali, prošli treky na různých kontinentech. Měli jsme pocit, že bychom spolu chtěli zažít něco akčnějšího, unikátního, na co budeme dlouho vzpomínat.

Jednou jsme svezli stopaře, lezce, a kluci začli diskutovat, jaké kopce je lákají. Padlo i jméno Korženěvské v Tádžikistánu. Nesměle jsem se zeptala Honzy, zda bych na takový kopec měla šanci vylézt. Odpověď byla kladná. Pár dní poté jsme uviděli výškové boty mojí velikosti ve slevě. A bylo rozhodnuto. Pojedeme na expedici.

Takže boty už jsi měla, co dalšího sis brala s sebou? Předpokládám, že každý gram bude znát, zároveň horolezec musí mít kvalitní výbavu. Je to tak?
Přesně tak, výbava je vždy o kompromisech. Na jednu stranu řešíte doslova každý gram. Na druhou stranu je mnoho věcí, bez kterých se nahoře neobejdete. Těžké výškové boty, kvalitní oblečení včetně tlusté péřové bundy a rukavic, dva stany, výbavu na ledovec, lano. Věci na vaření, jídlo, termosky, mnoho kartuší s plynem, protože si musíte roztavit i každý mililitr vody ze sněhu.

Je potřeba nějaká speciální příprava pro takto náročnou výpravu a můžeš nám popsat, jak taková expedice probíhá?
Hodně sportujeme i v běžném životě, takže fyzička nějaká je. Příprava probíhala spíše v rovině teoretické, zjištováním informací, sháněním materiálu. Týden před odletem jsme vyrazili do Alp do bivaku ve 4 000 m n. m., abychom si trochu zvykli na výšku.

Co se týká průběhu expedice, tak jsme chtěli být co nejvíce soběstační a samostatní. Žádní průvodci, žádní kuchaři, žádní nosiči. Jen my dva. Nicméně základní tábor, tzv. base camp, pod Pik Korženěvské, je velmi těžko dostupný. Standardně se tam lítá vrtulníkem. Proto jsme museli využít služeb místní cestovky, která má monopol na dopravu do base campu. A také si to nechá pořádně zaplatit.

Když horolezec zrovna nešlape strmý kopec, čím se tam nahoře v horách zabaví?
Času, kdy horolezec nešlape do kopce, je u takto vysokých hor opravdu hodně. V podstatě pořád se na něco čeká. Na počasí. Na správné podmínky. Na aklimatizaci. Na vrtulník. Pokud jste mimo základní tábor, spoustu času zabere tavení sněhu a vykopávání místa na stan. V základním táboře nás zachránila elektronická čtečka. Přečetla jsem deset knih! A samozřejmě v horách nejste sami, takže se družíte s dalšími horolezci.

Nosíte s sebou nahoru i nějakou elektroniku? Jak probíhá například takové nabíjení?
V base campu jsme měli vlastnoručně vyrobenou malou solární elektrárnu. Nahoru na kopec jsme z elektroniky nesli čelovky, foťák a gpsku. A samozřejmě také satelitní telefon, což je jediné možné spojení se světem. Ke každému přístroji jsme měli s sebou nabité náhradní baterky.

Pro odpočinek a spánek používáte stany? Dá se v nich zvládnout ta zima?
Ano, celou dobu jsme spali ve stanech. Jeden stan stál natrvalo v základním táboře, s druhým menším jsme pak lezli nahoru. Dva stany jsou naprosté minimum. Většina lidí měla i více stanů a stavěli si po cestě výškové tábory. Nebo jim je postavila agentura. My se ale rozhodli pojmout cestu, tzv. alpským stylem. Vše si nesete sami a postupujete rovnou nahoru. Žádné stavění si táborů, vracení se dolů, vynášení materiálu. A aby vám nebyla zima, potřebujete opravdu kvalitní péřový spacák.

Zajímá mě, co vlastně horolezci jí, jak probíhá vaření jídla a čím doplňujete energii?
Zde se opět liší, zda jste v základním táboře nebo stoupáte. V base campu si můžete zaplatit i plnou penzi. A místní kuchař vás nakrmí. Vidíte, jak postupně ubývají přivezené ovečky. My si ale vařili sami. Byl to celkem oříšek sbalit jídlo na 28 dní, když nemáte ledničku. Čerstvá zelenina na ledovci neroste. Konzervy se nevejdou do váhového limitu.

Při samotném výstupu jsme pak vzali zavděk speciální expediční stravou. Jsou to dehydratovaná jídla, která stačí zalít vroucí vodou přímo v sáčku. Není tak třeba umývat drahocennou roztavenou vodou ani ešus. Během dne jíme sušenky, oříšky nebo sušené ovoce. Měli jsme i energetický gel.

V horách může být i nebezpečno. Co se děje, když vás cestou zastihne nepříznivé počasí nebo třeba dokonce lavina?
Primárně se snažíte zjišťovat přes satelitní telefon či ostatní horolezce předpověď, aby vás nezastihlo špatné počasí. To může být životu nebezpečné.

Pokud se tak stane, a je to jen krátká porucha, snažíte se jí přečkat ve stanu, tam, kde právě jste. Pokud naopak hlásí velké sněžení, vaším cílem je dostat se co nejrychleji dolu. Pokud je sníh nestabilní a lavinózni, rozhodně nechcete být na kopci.

Za jak dlouho se ti vlastně podařilo zdolat vrchol? Nastaly cestou nějaké problémy?
Cestu na vrchol jsme neuspěchali. Podařilo se nám dobře zaklimatizovat na nedaleké šestitisícovce. Přečkali jsme okno špatného počasí v pohodlí base campu. A asi dvanáctý den pobytu v Pamíru jsme vyrazili na ostrý výstup na sedmitisícovku. Standardně se Pik Korženěvské chodí na tři výškové tábory. Každý den spíte v jednom. V ideálním případě tak stojíte na vrcholu čtvrtý den. My jsme museli zůstat o den déle v C3, posledním místě, kde se dají postavit stany, v 6 300 m. n. Celou noc i den neuvěřitelně foukalo a nebylo reálné jít kamkoliv. Bylo to psychicky opravdu náročné, neb íránská expedice se potýkala s výškovou nemocí.

Na vrcholu mé první sedmitisícovky jsme tak stanuli pátý den. Ještě ten den se nám podařilo sestoupit až do C2 (5 500 m n. m.) a šestý den zpět do base campu (cca. 4 200 m n. m.)

Jaké jsi měla pocity po výstupu až na vrchol? Co člověku zrovna běží v hlavě? Jak se cítí?
Když jsem uviděla vrcholovu vlaječku, měla jsem samozřejmě obrovskou radost. Ale ještě více se mi v tu chvíli ulevilo, že už tu cestu nebudu muset absolvovat znovu. Ať už v rámci dalšího pokusu, či jiné expedice. A asi desetkrát jsem pro jistotu zkontrolovala GPS i hodinky, že jsme opravdu na vrcholu. A byli - 7 105 m n. m.! Neuvěřitelné. Já fakt vylezla na sedmitisícovku.

Poslední otázka, kam se chystáš příště?
Zrovna jsme si pořídili dodávku, do které si necháváme udělat obytnou vestavbu. Na léto tak snad budeme mít vlastní „bydlík“. Rádi bychom vyrazili do Francie. Máme takový celoživotní projekt, vylézt na všechny alpské čtyřtisícovky. Je jich oficiálně 82. Já jich mám 19, manžel 30. Takže o zábavu na další roky máme postaráno. Akorát nám začínají docházet ty blízko a ty lehké.

Děkujeme za milý rozhovor. Pokud vás zajímá cyklistika, alpské čtyřtisícovky, čundry, skialpy, běžky, canyoning, ferraty a další outdoorové aktivity nezapomeňte Elišku sledovat na jejím blogu.