Etiopie: Jak se žije místním v jedné z nejchudších zemí světa?

Lucie Dlauhá – vzhledem křehká dívka, povahou dobrodružná žena. S Luckou jsme již jeden zajímavý rozhovor publikovali. Prozradila nám v něm, jaké je to být dobrovolníkem v Maroku. Tentokrát jsme se ji rozhodli vyzpovídat na téma „cestování po Etiopii“, kde strávila měsíc. Co zajímavého můžete v této neobyčejné zemi vidět, co dobrého ochutnat a proč je dobré si alespoň osvojit základy amharštiny?

Ahoj Lucko. Proč právě Etiopie a které části jsi navštívila?

Proč právě Etiopie je otázka, na kterou asi nemám lepší odpověď než: „Protože mě lákala její jinakost,“ i když jsem o ní před cestou nevěděla vůbec nic. Neznala jsem jedinou památku nebo zajímavost, kterou bych mohla navštívit. Nevěděla jsem jakým jazykem se mluví nebo jaká se používá měna, neměla jsem ponětí jaké je zde náboženství, počasí nebo politická situace, jen jsem prostě tušila, že to bude stát za to, a tak jsem koupila letenku a nechala se překvapit :)

Po pár dnech strávených otrkáváním se v hlavním městě jsem se vydala na sever a během měsíce procestovala 2 500 kilometrů dlouhý okruh, kde mě čekala především krásná příroda, staré dřevěné kláštery a skalní kostely.

Jak na tebe Etiopie zapůsobila? Co tě nejvíc překvapilo nebo zaujalo?

Etiopii jsem si zamilovala. Okouzlilo mě vše, od velkolepých hor, údolí a vodopádů přes jedinečnou kulturu, krásné a přátelské lidi až po skvělé jídlo. Protože jsem se na cestu vydala bez plánu a ponětí, co mě čeká, byla jsem překvapená na každém kroku.

Netušila jsem například, že se v Etiopii používá juliánský kalendář, kde má rok 13 měsíců, a tak jsem s místními v září 2017 oslavila nový rok 2010! Nevěděla jsem, že hlavní město Addis Abeba leží ve 2 355 metrech a že jsem se na cestu vydala právě v období dešťů, a tak jsem první dva dny strávila sháněním bundy a čepice. Zaujaly (a zahanbily) mě až horolezecké výkony místních dědečků a babiček, kteří se po strmých horských pěšinách vydávají na brzké ranní modlitby do skalních kostelů a na nákupy na trh do kilometry vzdálených vesnic.

Oficiálním jazykem v Etiopii je amharština, navíc v každém státě federace mluví svým vlastním jazykem. Ty jsi denně potkávala desítky lidí, jak ses s nimi vlastně dorozumívala?

Amharština je jazyk opravdu záludný, nepodobný žádnému, který znám. A to ani nemluvím o abecedě! Moje plané pokusy o konverzaci a smlouvání v amharštině pobavily nejednoho místního prodavače a řidiče autobusu. Týden mi trvalo zapamatovat si jen slovíčko děkuji – Amaseginalehu. A jakmile jsem ovládala pár základních zdvořilostních frází, názvů jídel a číslovek, ocitla jsem se v oblasti Tigraj, kde se mluví tigríňou a byla jsem zase na začátku.

Ve větších městech a turistických oblastech naštěstí vždy narazíte na někoho, kdo mluví alespoň trochu anglicky. Důležitější než jazyk, ale vždy byla oboustranná upřímná snaha dorozumět se, potom to šlo i bez společného jazyka.

Jsou zde znát nějaké hlubší rozdíly mezi životem ve městě a na vesnici? Můžeš nám více přiblížit, jak se žije na tradičním etiopském venkově? Je něco, na co se tobě osobně hůře zvykalo?

Rozdíly jsou samozřejmě obrovské, ve městech si mladý programátor zajde po práci na pizzu a na drink do baru, zatímco na venkově potkáte leda dědečka s oslem při cestě na trh. Ale nemohu tvrdit, že život ve městě je snazší nebo lepší. Poměrně moderní i když špinavá Addis Abeba je plná lidí, kteří sem přišli s vidinou nového života a často jim nezbývá nic jiného, než se stát samozvanými turistickými průvodci, žebrat nebo se prodávat a zbylý čas trávit pitím a žvýkáním katy, místní omamné drogy.

Venkov je sice velmi chudý, nepůsobí ale zdaleka tak žalostně. Při návštěvě pohoří Gheralta jsem strávila tři dny u místní rodiny, která žila v domku bez vody, elektřiny a veškerých jistot, ale s políčkem a pár zvířaty.

Upřímně mě překvapila kamenná postel bez matrace, která ale po celodenní túře v horách byla pohodlnější než kdejaká postel z IKEA, nebo venkovní záchod bez střechy a bez dveří, zato s nádherným výhledem na nedaleké pohoří. Chybějící koupelna byla po týdnu bez sprchy a několika měsících bez tekoucí teplé vody už jen maličkostí.

Většinou nemám problém zvyknout si téměř na cokoliv, pokud to nemá šest a více nohou a nemám to na talíři nebo v posteli. Ale kdybych měla přece jen něco vypíchnout, pak by to bylo pálivé hovězí maso k snídani.

Jak vypadá běžný den místních obyvatel?

Záleží jestli je to běžný den místního podnikatele, kněze nebo řidiče autobusu. Já mohu popsat jen útržky ze života na venkově. Rodinu, u které jsem strávila pár dní, jsem navštívila v období letních prázdnin, kdy čtyři ze šesti dětí trávily prázdniny doma.

Maminka s nejstarší dvanáctiletou dcerou vstávaly brzy ráno, aby z odstátého těsta připravily tradiční placku inžaru a hrnec hovězího v pálivé omáčce, které jsme pak posnídali rukama ze společného talíře. Po snídani se tatínek vytratil a strávil celý den ve vesnici v očekávání příjezdu nových turistů. Zatímco sedmiletý kluk pásl dvě krávy, maminka s dcerou došly do města nakoupit a nabít telefon, ke studni pro vodu, postaraly se o zvířata, poklidily, uvařily kávu a s tříletými dvojčátky, spícími v šátcích na zádech, se pustily do přípravy večeře – inžary a pálivé luštěninové směsi shiro. Po společné večeři proběhla hygiena v lavoru uprostřed jediné obytné místnosti, kde jsme se také brzy po setmění všichni uložili ke spánku.

Jak jsi se na cestě stravovala?

Stravovala jsem se jako všude jinde – lokálně a levně :) Naštěstí narozdíl od ostatních zemí východní Afriky je etiopské jídlo opravdu výborné, i když je pravda, že po sedmi měsících každodenní rýže s fazolema by mi asi přišlo výborné kde co. Základem každého etiopského jídla je tenká placka inžara. Těsto připravené z místní obiloviny zvané tef se nechá pár dní odležet, čímž získá typickou nakyslou chuť, kterou si buď oblíbíte, nebo se nenajíte.

Milým překvapením bylo zjištění, že místní ortodoxní křesťané drží všechny středy, pátky a v období před svátky (tedy přes 200 dní v roce) veganský půst, a tak jsem se kdykoliv a kdekoliv najedla vegansky, bezlepkově a navíc za 30–40 Kč. Mým nejoblíbenějším jídlem se stalo Beyaynetu, což je výběr lušteninových směsí, vařené a nakládané zeleniny servírované na inžaře.

Jídlo se tradičně jí rukama, což bylo zábavné samo o sobě. Vrcholem etiopského stolování je ale místní zvyk zvaný gursha, kdy vás, jako prokázání úcty, krmí váš hostitel/partner. Musím přiznat, že poprvé mě gursha zastihla zcela nepřipravenou, ale ke konci měsíce jsem si na cizí ruce v puse už docela zvykla. Ne, žloutenku jsem nedostala.

Jaké památky nebo zajímavosti jsi měla příležitost poznat? Povíš nám o nich něco víc?

Nejsilnějším zážitkem byl čtyřdenní výlet do Danakilské prolákliny, nejteplejšího a nejhůře dostupného místa Etiopie. Dva dny jízdy vyprahlou krajinou, kde vás při vystoupení z auta ovane vánek o teplotě přes 50 °C, strávené přemítáním o tom, jak (a vlastně proč) zde někdo přežívá v boudách stlučených z plechů, bez vody, elektřiny, civilizace... Když jsem ale po několikahodinovém nočním výstupu stála u kráteru sopky Erta Ale a pozorovala proudy a gejzíry rozžhavené lávy pode mnou, uvědomila jsem si, že to stálo za to.

Po pár hodinách spánku nedaleko kráteru jsme sestoupali zpět do základního tábora a před návratem navštívili ještě krásně barevná, ale smrdutá sulfurová jezírka, nekonečné solné jezero, solné hory a místo, kde se stále těží sůl jen pomocí palic a dřevěných kůlů. Neuvěřitelné byly také obří a do detailů propracované skalní kostely, které jsem měla možnost navštívit v pohoří Gheralta a ve vesnici Lalibela. V jednom z nich jsem zažila radostné oslavy nového roku plné bíle oděných postav, zpěvu, tance a tradičních žlutých lučních květin.

Lehce dostupné zbraně, nezaměstnanost, islamistické ideologie i extrémně nevyzpytatelné počasí, tím vším je Etiopie známá. Cítila ses při své cestě vždy bezpečně? A je něco, na co by si měl dát člověk pozor?

Nečíst před cestou příliš mnoho novinových titulků o dané zemi mi je většinou ku prospěchu, a tak jsem netušila nic o lehce dostupných zbraních, potencionálně nebezpečné nezaměstnanosti, islamistických ideologiích v této většinově křesťanské zemi ani nevyzpytatelném počasí a ve své nevědomosti se cítila zcela bezpečně, ať už při nočních procházkách městem, spaní v těch nejlevnějších motelech nebo občasném stopování. Jediné okamžiky, kdy mi tuhla krev v žilách, byly během adrenalinových horských jízd v autobusech, které držely pohromadě jen silou vůle a modliteb cestujících.

Myslím, že pozor bychom si měli dávat hlavně na to, abychom cestovali s otevřenou myslí a chovali se skromně a uctivě k místním a odlišné kultuře. Sama toto pravidlo už léta dodržuji, jak nejlépe umím, a zatím to vypadá, že funguje :)