Asie na motorce: 4 000 kilometrů sama v sedle

Ty jsi procestovala na motorce část Asie. Jak tě vůbec napadlo vydat se sama na cesty? A proč zrovna na motorce?
Mě to do světa táhlo už odjakživa. Nejdřív jsem často jezdila pravidelně na klasické dovolené s rodinou a kamarády a to převážně s cestovkou. Úplně sama do zahraničí jsem poprvé odjela ve svých třiadvaceti letech, což je přesně deset let.

Moje první taková zkušenost byla v Řecku, kde jsem si našla i práci a strávila tam téměř pět úžasných let. Od té doby si život bez moře, sluníčka a životního stylu, co k tomu patří nedokážu představit. Evropa mi ale začala být postupně málo a měla jsem chuť podívat se dál a vyzkoušet něco víc odlišného, exotického a dobrodružnějšího.

Rozhodla jsem se tedy pro Srí Lanku. Ta mě ve všech směrech naprosto uchvátila a probudila ve mně touhu vydat se cestovat právě po Asii. Po návratu ze Srí Lanky jsem tedy začala dělat plány, šetřit a v listopadu 2017 jsem odletěla s jednosměrnou letenkou na Maledivy s tím, že tak do půl roku se vrátím. Po Maledivách byl můj plán navštívit znovu Srí Lanku, dále Malajsii, Thajsko, Kambodžu a Vietnam. Plán vyšel a všechny zmíněné země jsem navštívila, jen ten plánovaný půl rok se trochu protáhl.

Píše se březen 2019 a já jsem stále v Asii. Na motorce jsem projela ostrovy jižního Thajska a během tří měsíců celý Vietnam. A proč na motorce? Já řízení miluju, je to dobrodružství a motorka dává člověku při cestování neuvěřitelnou svobodu. Nejste závislí na hromadné dopravě, času, taxi atd. A hlavně se tímhle způsobem dostanete na místa, kam byste se jinak nedostali. Člověk musí být ale hodně opatrný, asijské silnice potřebují velkou dávku pozornosti, trpělivosti a odvahy.

Předpokládám, že asijské silnice tedy nebudou v nejlepším stavu. Prozradíš nám jak probíhala cesta? Jak se ti vlastně jelo a co se ti přihodilo zajímavého?
V Thajsku to bylo v pohodě, bez velkého provozu, počasí mi pořád přálo a nebylo to žádné velké dobrodružství s divokými zážitky. Vždy jsem si motorku jen půjčila a ostrovy celé projela. To Vietnam byl jiné kafe. Po příletu do Hanoje jsem si motorku koupila, sbalila se jen do jednoho menšího batohu a vydala se na cestu po celém severu až na jih.

Co se týče dopravy ve Vietnamu, tak jedním slovem šílenost, ale jednalo se o skvělý zážitek a dobrou zkušenost zároveň. Hlavně v Hanoji, Saigonu a v každém větším městě. Na nějaké pravidlo pravé ruky nebo přednost na hlavní zapomeňte. Žádné předpisy se tam nedodržují, teda vlastně jedno pravidlo tam mají – větší a silnější dopravní prostředek má vždycky přednost. Největším postrachem jsou kamiony, to jsou páni silnic, a svou jízdou vám dávají jasně najevo, že patříte kamkoliv, jen ne na silnici.

Přes cestu vám běhají krávy, slepice, prasata a zvěř všeho druhu a v hlavě slyšíte troubení i ze spaní. To je totiž věc, kterou ve Vietnamu dodržují velice poctivě. Dávají si tím najevo svou přítomnost na silnici. Ona totiž ani zpětná zrcátka jim nic moc neříkají. Je to prostě divočina, ale časem si na to člověk zvykne.

Co se týká zážitků, po cestě se mi toho přihodilo tolik, že by to vydalo na knihu. Viděla jsem několik ošklivých nehod a zažila i spoustu emotivních situací. Například když jsem projížděla horami, tak jsem dojela k úplně opuštěnému baráčku, kde žila místní rodina. Kolem pobíhali psi, pásly se krávy a cesta byla doslova motokros. Jedna kráva mi najednou vběhla do cesty, lehla si a začala rodit. Telátko vykouklo na svět přímo před mou motorkou.

Na co taky nezapomenu, je jízda v šíleném počasí. Poslední dva týdny cesty po severu jsem si to opravdu „užila“. Pořád pršelo, byla mlha s minimální viditelností, zima, teploty místy dokonce pod nulou a zrovna v takových podmínkách jsem měla i první větší problém s motorkou. V horách, kde nic a nikdo není, se mi začalo kouřit z motoru a nemohla jsem pokračovat dál.

V tu chvíli jsem nemohla dělat nic jiného než doufat, že někdo pojede okolo a pomůže mi. V dešti a v zimě s minimální viditelností, jsem si přála, aby to bylo co nejdříve. Měla jsem nakonec štěstí a zastavili u mě místní, kteří mě dotlačili do 15 km vzdáleného servisu.

Zdá se, že místní byli velmi vstřícní. Je to tak? A jak jsi vnímala místní kulturu?
Lidé v Asii jsou naprosto úžasní a je to jedna z hlavních věcí, kvůli které jsem si Asii zamilovala. Lidé tady mají věčně úsměv na tváři, jsou pohostinní, nápomocní, přátelští a dokáží žít ze dne na den. Nikam nespěchají, na vše mají dost času a nechávají věci plynout tak, jak přicházejí. Také se mi líbí jejich pevné rodinné a přátelské pouto.

Musím ale říct, že ze všech navštívených zemí mě docela zklamal Vietnam. Lidé tam jsou oproti ostatním asijským zemím chladnější, nedůvěřiví a docela dost vám dávají pocit, že jste pouze chodící peněženky. Samozřejmě i tam jsem se setkala s milými lidmi, ale nebylo jich bohužel mnoho. V každé zemi se člověk také setká s odlišným náboženstvím. Já osobně jsem si během své cesty, a to převážně při pobytu v Malajsii, ujasnila svůj názor na islám.

Lidé v Evropě si s islámem spojují jen terorismus, násilí na ženách atd. Tohle je ale pouze ten extrémní případ, který nám servírují média. Neříkám, že se to neděje, ale neděje se to všude a není muslim jako muslim. Asie a především Malajsie s tím nemá nic společného. Tohle se ale těžko někomu vysvětluje. Člověk se musí přesvědčit a poznat to sám na vlastní kůži.

Na svojí cestě jsi často využívala tzv. „homestay“ ubytování. Můžeš nám více přiblížit, co to vlastně je a jak to funguje?
Je to forma ubytování u místní rodiny v jejich typickém obydlí. Je pravda, že velká většina homestay je turisticky upravená, ale například ve Vietnamu v horách můžete stále narazit na téměř neturistická homestay, kde se budete opravdu cítit jako člen rodiny. Největší zážitek je společná večeře, kdy večeříte s rodinou a jídlo je opravdu výborné. Můžete se tak dozvědět hodně o tom, jak místní rodina žije, jaké má tradice atd.

Na severu je ale angličtina dost velký problém a k tomu abyste se domluvili vám budou muset stačit ruce a nohy nebo například google překladač. V celém Vietnamu je ubytování levné a homestay seženete od 70 – 100 Kč na noc na osobu. Se snídaní a večeří kolem 150 Kč.

Mluvíš o jídle a mě napadá, jak ses na cestě stravovala? V Asii se dá najíst poměrně kvalitně za nízkou cenu. Je to pravda? Co ti nejvíce zachutnalo?
Ano pravda to je, tedy pokud člověk nechodí do turistických restaurací, kde jsou ceny vyšší a srovnatelné s Evropou. Já osobně se stravuji a nejvíce mi chutná v lokálních bistrech a pouličních vývařovnách, kde je jídlo výborné a najíst se člověk může i za 25 Kč na osobu. Nejradši mám styl stravování, kde mají už navařeno a vy si sami naberete na talíř a poté vám to spočítají.

Výběr jídla je opravdu bohatý. Zelenina, ryby, maso, mořské plody, vajíčka a mnoho dalšího. Hlavní přílohou a potravinou v celé Asii je rýže a maso. Když místním řeknete, že nechcete maso nebo že jste dokonce vegetarián, tak na vás koukají, jako kdyby poprvé viděli sníh. Oni totiž jedí maso ke snídani, k obědu i k večeři. Jídlo v Asii je také dost pálivé a to mi vyhovuje. Někdy si jídlo dokonce ještě přiostřím různými omáčkami z chilli. Mohu říct, že asijská kuchyně mi chutná celkově. Rýže na všechny způsoby, nudle, polévky, čerstvé ovoce..., všechno je výborné.

Měla jsi příležitost navštívit také místní školu. Můžeš nám říct, jak probíhá v takové škole výuka?
Škola kterou jsem navštívila byla v horách v národním parku Babe, na úplné samotě v místní vesničce, kde nic nebylo. Jen pár chatrčí, rýžová pole, zvířata a místní obyvatelé. Tím pádem výuka v ní probíhá trochu volněji. Byla jsem deset dnů u místní rodiny jako dobrovolník a trávila veškerý čas s dětmi doma anebo právě ve škole. Děti, které školu navštěvovaly, byly ve věku 6 – 10 let, takže výuka byla přizpůsobena jejich potřebám. Každý den byl rozdělený půl na půl. Část tvořila výuka a pak společné hry, kreslení, výroba různých předmětů atd.

Navštívila jsi opravdu velký počet zemí, která na tebe zapůsobila nejvíce a proč?
I když jsem svůj druhý domov našla v Malajsii na Langkawi, tak nejvíc na mě zapůsobila Srí Lanka. Těžko se to popisuje, ale je tam taková zvláštní energie, která vás úplně pohltí. Klid, hudba, chrámy a vůně vonných tyčinek, to mám pořád v sobě. Na Srí Lance je také neuvěřitelně levno, lidé jsou také věčně pozitivně naladěni, je tam nádherná příroda, pláže, moře. Prostě nádhera.

Také jsi u toho všeho cestování zvládla pracovat. Co jsi všechno dělala a jak na to vzpomínáš?
Během cest jsem vyzkoušela několik způsobů, jak si vydělat a ušetřit peníze a co nejvíc snížit náklady na cestování. Jako první věc byl pronájem domu na Srí Lance. Chtěla jsem tam zůstat delší dobu, takže to vyšlo výhodněji. Byl to třípokojový dům s kuchyní a velkým obývákem, takže jsem se rozhodla pokoje nabízet ostatním cestovatelům a tím si snížila náklady.

Po Srí Lance jsem letěla do Malajsie, kde jsem dostala nabídku práce ve watersportu s jet ski (vodní skútr). Na tuto práci nikdy nezapomenu. Dala mi zkušenosti, opravdu mnoho úžasných zážitků a potkala jsem při ní spoustu fajn lidí. Miluji to, pokaždé když se vracím do Malajsie na Langkawi, tak pláž a jet ski je to první, na co po příletu myslím. Další možností přivýdělku je pro mě psaní článků pro internetové magazíny, ale to je spíš jen takový nárazový přivýdělek.

Strašák nazývaný horečka dengue si na tvých cestách nakonec našel i tebe. Jak se s ní zvládla poprat?
Ano, bohužel tenhle strašák si našel i mě a je to nejhorší zážitek, který mě na cestách potkal. Když jsem si o tom před odletem četla, tak mě ani v nejmenším nenapadlo, že s tímhle budu bojovat. Potkalo mě to na cestě po jižním Thajsku. Nikde jsem se nesetkala s tak velkým množství komárů, jako právě v Thajsku a to hlavně na ostrově Koh Lanta, na kterém jsem právě byla s největší pravděpodobností infikována.

Měla jsem jeden štípanec, který nevypadal vůbec dobře, a myšlenka na horečku dengue mi párkrát v hlavě proběhla. Pořád jsem si ale opakovala, že mě to přece nemůže potkat, a snažila se na to nemyslet. Bohužel asi po deseti dnech jsem se začala cítit špatně. Byla jsem unavená, čtyři dny vůbec nic nejedla, brněly mě nohy, neklidně jsem spala, potila se a celkově jsem měla divný pocit. Říkala jsem si ale, že je to jen ze sluníčka, celková únava z cestování nebo jsem něco špatného snědla.

Asi po týdnu mi bylo trochu lépe, ale jednoho rána jsem se vzbudila a měla červenou vyrážku po celém těle. V tu chvíli jsem si řekla, že se asi vážně něco děje, vzala jsem motorku a jela do nemocnice. Doktor vykřikl verdikt – horečka dengue hned jak jsem vkročila do ordinace, ale i tak jsem musela podstoupit laboratorní vyšetření krve. Po dvou hodinách mi verdikt potvrdili. Nemohla jsem tomu uvěřit a měla jsem strach. Doktor mě ale uklidnil, že je to v normě, že mám tuhý kořínek, nehrozí mi nebezpečí a nemusím proto zůstávat v nemocnici.

I tak jsem ale musela druhý den znovu na krev, zda se to nehorší. Naštěstí to bylo v pořádku a bylo mi nařízeno odpočívat, hodně pít a prostě čekat, až se s tím tělo popere a horečka odezní. Nic jiného na to bohužel neplatí. Žádné očkování, ani žádné léky. Jen odpočinek a minimálně tři litry vody denně. Měla jsem štěstí v neštěstí, protože vím, že horečka dengue je smrtelné onemocnění, a spousta lidí takové štěstí jako já neměla.

Sledovat Dášu můžete na facebookové stránce: V ráji zvaném Asie.