450km pěší přechod Švédskem: Zapomenout na civilizaci a prostě být

Rádi si představujete, že se ztratíte v divočině, že si vyzkoušíte třeba měsíční kurz přežití na vlastní kůži? V dnešní době, kdy každý kus země někomu patří, kdy si jej lidé nejraději ohradí vysokým plotem, aby na něj druzí nemohli, v době, kdy se obvykle skot pase i v nejvyšších horách a vodu z potoka už dávno nemůžete pít kvůli znečištění, se tahle představa jeví jako utopie.

Ale nemožné to není. Vlastně máme divokou a lidmi nepoznamenanou přírodu na dosah ruky. Stačí pár hodin letu na sever a za polárním kruhem může začít i vaše dobrodružství.

Pravděpodobně již odzvonilo časům, kdy nebyl v horách signál, kdy se dalo týdny bloumat lesy a telefon jste mohli použít jen na zatloukání stanových kolíků. Na druhou stranu dostupnost telefonního signálu na dlouhém přechodu může být důležitým faktorem, když se rozhodujete, jestli se na cestu vydáte sami.

Kungsleden

Královská cesta (švédsky Kungsleden) je 450km značený trail napříč Švédskem, kde si rozhodně odpočinete od civilizace i od lidí. Samozřejmě, že záleží, jaký způsob cestování si zvolíte, ale pokud se nebojíte dobrodružství a chcete si tak trochu vyzkoušet pocity Robinsona, který přežíval na lidmi zapomenutém ostrově, pak si rozhodně vyhraďte měsíc času a vydejte se na životní pouť počínající v národním parku Abisko.

Po každých 15 či 20 kilometrech na poutníky čeká chata, kde se mohou umýt, uvařit si, doplnit zásoby potravin, někde dokonce ulevit svým namoženým svalům v sauně. Chaty jsou placené, většina cestovatelů jich hojně využívá. Pochopitelné to je zejména v drsnějším počasí, kdy nemáte kde usušit oblečení a zima zalézá i pod moirové spodní prádlo. Proč se ale uchylovat do pohodlných chat, když máte jedinečnou možnost žít v přírodě, vybrat si své místo pod hvězdami, postavit si svůj příbytek na břehu jezera a ráno se budit s prvními slunečními paprsky (či neodbytnými komáry)?

Příroda patří všem

Švédsko je jedinečné v tom, že umožňuje spoustu věcí, které jsou jinde zakázané. Právo volného pobytu v přírodě (allemansrätt) se vztahuje na všechny, zároveň s sebou samozřejmě přináší i díl zodpovědnosti. Můžete rozdělávat oheň, pokud jej umíte následně i uhasit, abyste nezpůsobili žádnou škodu. Z řek a potoků mohou čerpat všichni pro svou potřebu, známé plody lze sbírat i mimo stezky, spát je možné téměř všude. Pokud víte, jak se chovat ve volné přírodě, jak za sebou nezanechávat žádné stopy, pak vás čeká na Kungsleden ničím nerušené soužití s přírodou.

Dovedete si představit měsíc se mýt jen ve studené vodě? Prát si v řece, být závislí na počasí, sledovat zvířecí stopy a stezky, přizpůsobovat se pro změnu zase přírodě?

Na Kungsleden se lidé vydávají z různých pohnutek. Drobné dívky, jejichž krosna je větší než ony samy, sportovní páry, které začínají společným krokem, ale jejichž cesty se v průběhu následujících týdnů zas a znovu budou rozdělovat a křížit. Skupiny přátel či chlapácké výpravy za drsnou divočinou. Bezpočet lidí s sebou bere i své psí společníky.

Challenge accepted!

Mnohokrát se na své cestě setkáte s výzvami, které už nechcete řešit. Máte za sebou úmorných 20 km a hlady nevidíte, a přece žádné místo není vhodné pro váš stan a musíte dál. Rychlostí, kdy noha nohu mine. Začíná bouře a vy jste na planině mezi horami, není se kam schovat a jediné, co vás napadne, je schoulit se pod pláštěnku a čekat. Musíte se brodit desítky metrů dravou řekou, jejíž ledová voda vás omráčí, a přece se neotočíte a musíte dál. Popruhy krosny se zadírají do boků a prsty u nohou už vás pár dní brní, ale ani to není důvod vzdát tuhle výzvu.

Protože kde jinde, kdy jindy tohle můžete zažít. Vyzkoušet si své síly a odhodlání. Zvládnete týden bez signálu? Zvládnou to vaši bližní, když jim o sobě nebudete dávat zprávy? Celý svět se člověku postupně začne smršťovat na základní otázky nutné k přežití. Mám dostatek jídla, vody, spánku? Je toto místo bezpečné pro přespání? A všechno ostatní bude vedlejší.

Z Abiska do Hemavanu

Královská cesta končí po cca 450 km ve městě Hemavan. Člověk tam po několika týdnech dorazí, o pár kilogramů lehčí, zato opálenější a větrem ošlehaný. Celou dobu si minimálně jednou denně představoval tu vstupní bránu, tu slávu, kdy vkročí do cíle a dokáže nemyslitelné. A najednou, když se to stane, uvědomí si, že ho v cíli nic zásadního nečekalo. Poblahopřání od kolemjdoucího potěší, v tu chvíli je to jediné ujištění v tom, že jste to dokázali. Ale časem tam někde uvnitř pochopíte, že vůbec nešlo o slavobránu v Hemavanu. Že celá tahle cesta byla váš cíl.

Autor: Ladawanders