Přicházím s tipem, jak si zpříjemnit cestu k moři, míříte-li do Benátska či na Istrii. Je jím malebné italské městečko Venzone, které se nachází ve Furlánsku na břehu řeky Tagliamento, ca 35 km severně od Udine. V současné době v něm žije něco málo přes 2 tis. obyvatel.
Může se chlubit bohatou historií, největšímu rozkvětu se těšilo mezi VIII. a XV. stoletím. Do jeho dějin se však nesmazatelně zapsala událost poměrně nedávná.
6. května 1976 ve 21 hodin otřáslo Furlánskem ničivé zemětřesení o síle 6,4° Richterovy stupnice. Jeho epicentrem byla hora San Simeone. Zasáhlo území o rozloze 5.700 km čtverečních, postiženo bylo 137 obcí, 45 z nich zcela zničeno. V samotném Venzone si vyžádalo 47 obětí na životech.a způsobilo obrovské škody v historicky cenném centru. Přesto mnohé budovy, mezi nimi i Dóm a radnice, odolaly. Po sérii slabých otřesů v létě téhož roku následovaly 15. září dva po sobě jdoucí otřesy o síle 6,1°, které donutily ca 100 000 obyvatel Furlánska opustit své domovy. Pro Venzone byla následky katastrofální - ze staveb, které květnové zemětřesení přestály, zbyly jen hromady sutin.
Místní stavební úřad navrhoval ruiny historických budov trvale odstranit a město nové vystavět ze snáze montovatelných stavebních prvků. Místní obyvatelé ovšem s takovýmto postupem nesouhlasili, založili výbor na záchranu kulturního dědictví a usilovali o kompletní obnovu historického centra svého města. Svůj plán nakonec i prosadili. Bylo rozhodnuto, že zničené budovy nebudou jen tak jednoduše znovu postaveny, nýbrž se vyhledají v troskách jejich jednotlivé části, pečlivě roztřídí a umístí přesně tam, kam patřily před katastrofou. Naštěstí existovala bohatá fotodokumentace, která realizaci nelehkého záměru usnadnila. Místní se rovněž dohodli, že úspěšně rekonstruované části zůstanou bez fasády a ty, které se ze sutin zachránit nepodařilo a budou muset být dostavěny, fasádu dostanou. Díky tomuto rozhodnutí si dnes můžeme udělat obrázek o obdivuhodném odhodlání a úsilí obyvatel městečka Venzone při obnově svých domovů. Své městečko dokázali znovu postavit doslova z prachu.
Jsem celkem nenáročný cestovatel, stačí mi nižší standard. Věk: 40–54 let
Jedním z mála zbývajících míst v Keni, kde se můžete mezi stády divoké zvěře procházet pěšky, je NP Hell´s Gate. Rozlohou patří k těm menším, svým návštěvníkům má ale rozhodně co nabídnout.
Největší atrakcí parku je krajina samotná. Hell´s Gate má zvláštní atmosféru: červené zabarvení rozeklaných skalních útvarů tvoří nádhernou kulisu, často využívanou i filmaři. Natáčel se zde například Lví král či Lara Croft: Tomb Rider – The Cradle of Life. Vaší pozornosti určitě neuniknou „věže“ ze sopečného kamene. Na první, Fischer´s Tower, narazíte již ca po 1 km za vstupní branou Elsa Gate. Pokud na ní zrovna nepředvádějí své umění horolezci, je v obležení skalních damanů, kteří, ač vypadají jako přerostlá chlupatá morčata, jsou příbuzná se slony. S uličnickým výrazem očekávají, že je budete krmit.
Při průjezdu zvlněnými pastvinami pozorujete stáda zeber, buvolů, gazel a antilop, prasata bradavičnatá, kterým v Keni nikdo neřekne jinak, než „Pumba“, na několik málo metrů se přiblížíte k žirafám a při troše štěstí zahlédnete i servala, jednu z nejpůvabnějších afrických kočkovitých šelem. NP Hell´s Gate je domovem i 103 druhům ptactva včetně supa, černého, orla damaního a káněte černohřbetého, nejrozšířenějšího afrického dravce. V trávě si tak trochu afektovaně vykračuje hadilov písař.
Dalším sopečným sloupem je Central Tower v jižní části parku. Nedaleko této „věže“ začíná velice zajímavá cesta dnem rokle Ol Njorowa s několika vodopády a horkými prameny. Magickou, někdy až strašidelnou atmosféru dokreslují zvuky, které produkuje stoupající pára z geotermické elektrárny Ol Karia, první na africkém kontinentě. Očekává se, že elektrárna v budoucnu zabezpečí až polovinu poptávky po elektrické energii v Keni. Ačkoli celý komplex pracuje se stoprocentním využitím své kapacity, vliv na místní životní prostředí je minimální a nikterak nenarušuje vzhled krajiny.
Návštěva NP Hell´s Gate se je v nabídkách skupinových zájezdů do Keni často opomíjena, což je obrovská škoda. Nebývá turisty tolik přeplněn, nemusíte po pár minutách pozorování některého ze zvířat uvolňovat místo dalšímu vozidlu. Doporučuji spojit s návštěvou Lake Naivasha, které se stalo domovem Joy Adamson.
Jsem celkem nenáročný cestovatel, stačí mi nižší standard. Věk: 40–54 let
V r. 2019 jsem si splnila jeden ze svých velkých snů. Strávila jsem nezapomenutelnou hodinu svého života ve společnosti horských goril v národním parku Bwindi Impenetrable v Ugandě.
Gorila horská je poddruhem gorily východní, patří mezi ohrožené živočišné druhy, velikost současné populace se odhaduje na přibližně 1000 jedinců. Jejich domovem jsou pohoří na území tří spolu sousedících států: Rwandy (NP Volcanoes), Demokratické republiky Kongo (NP Virunga) a Ugandy (NP Bwindi a NP Mgahinga). Já, fascinovaná životním příběhem Dian Fossey a filmem Gorily v mlze, jsem toužila vidět místa, kde Dian žila a působila – NP Volcanoes. Poté však, co se před dvěma lety ve Rwandě ceny permitů skokově zvedly o 100%, jsem od svého záměru ustoupila a začala plánovat návštěvu těchto úžasných stvoření v Ugandě. Rozhodně nebylo čeho litovat 😊
Jak takový trek ke gorilám probíhá? Po srdečném přivítání a krátkém proškolení ve vzdělávacím středisku NP Bwindi jsme byli rozděleni do 4 skupin. V jedné skupině může být maximálně 8 osob a každá míří k jiné gorilí rodině. Doprovázejí ji průvodce a 2 ozbrojení rangers. Můžete si najmout i nosiče, terén je hodně kopcovitý, místy může být i hůře schůdný. Tempo skupiny je však přizpůsobeno fyzicky nejméně zdatným členům, nikdo tedy nemusí mít obavy, že by trek nezvládl, s námi jej absolvoval manželský pár 70+. Někdy trvá několik hodin, než se ke „svým“ gorilám dostanete, jindy na ně narazíte již po pár minutách. Pravděpodobnost, že se s nimi nesetkáte vůbec, je téměř nulová, každou totiž celý den stopují 2 trackeři, kteří pomocí vysílačky průvodci udávají jejich polohu. My jsme se vydali ke gorilí rodině Katwe, která čítala pouhých 7 jedinců – poměrně krátce před naší návštěvou se oddělila od jiné, početně větší skupiny. Na cestu pralesem jsme potřebovali asi 2 hodiny.
První okamžiky u goril si moc nevybavuji, mé vzpomínky jsou mlhavé. Zřejmě jsem nemohla uvěřit tomu, že se to celé vážně děje a já opravdu stojím pouhých několik metrů od těchto nádherných, majestátných tvorů. Po pár minutách jsem se však musela vzpamatovat, gorily se rozhodly, že si najdou jiné místo pro svůj piknik. Celá rodina se proto dala hustým porostem do pohybu a my jsme je následovali o pár desítek metrů dále. Ke svému dalšímu hodování si vybraly naštěstí pro nás mýtinku s jedním už poněkud ztrouchnivělým kmenem, jehož dřevo jim nesmírně chutnalo, měli jsme tedy možnost je po zbývající čas pozorovat na jednom místě bez jakýchkoli dalších přesunů.
Nedokáži dobře vyjádřit, co jsem prožívala. Poté, co opadlo počáteční vzrušení, nastoupily jen těžko popsatelné pocity štěstí, volnosti, klidu, pokory ... Strach to rozhodně nebyl, není potřeba jej mít. Návštěvníci se mohou setkat pouze s habituovanými gorilími rodinami, což znamená, že tyto jsou na přítomnost lidi zvyklí. Navíc stopaři, kteří se v jejich blízkosti pohybují celý den, znají velice dobře jejich chování a zvyklosti, takže by nás okamžitě upozornili, kdyby gorily začaly být jakkoli nervózní. Dokonce s nimi komunikují jejich „jazykem“, což je samo o sobě velkým zážitkem. Primáti se věnují sobě navzájem a svému jídlu, občas se o pár metrů přesunou za lepším zdrojem potravy, vezmou to přitom třeba i těsně kolem vás a vůdčí samec, zvaný „silverback“ sleduje všechno a všechny zpovzdálí a sem tam dá i poněkud hlasitěji najevo, že tím největším šéfem je tam on. Pro pořádek 😊.
Hodina, která je pro pozorování goril vyhrazena, uteče neuvěřitelně rychle. Sestupujete zpět do údolí a přejete si to všechno prožít znovu. Já věřím, že to nebylo mé poslední gorilí dobrodružství. A každému z vás tento zážitek moc přeji a doporučuji.
Jsem celkem nenáročný cestovatel, stačí mi nižší standard. Věk: 40–54 let