Monte Mar Palace

Nejprve k poloze: Hotýlek najdete na severní straně ostrova, téměř uprostřed a je dostupný autem asi hodinu od letiště u Funchalu. Busem cestovky to bude podobné, protože zdejší autobusáci se s tím nějak zvlášť nepářou. Sever Madeiry má několik výhod proti jihu: není tak teplý (k teplotě v různých formách se ještě dostaneme), není tak turisticky profláklý a je tu o dost levněji, cena téhož jídla dramaticky klesá vzdáleností od pláže.

Ale zpátky k hotelu: Ten má za sebou asi dvacet let provozu a nutně by potřeboval větší investice a nějaké změny. Nikoliv jen názvu, jak je obvyklé, když hotely mění majitele nebo se snaží setřást špatných recenzí nespokojené klientely. Svoji odlehlou polohu a prakticky nemožnost slušně se dostat do oceánu vyvažuje hotel dvěma poměrně slušnými bazény, kde můžete léčit nebo chytit lupénku: pro octomilky vnitřním a pro tuleně venkovním. Uvnitř je ještě zapáskovná díra v zemi, zřejmě původně whirpool, nyní nefunkční. V suterénu ještě lze najít další sportovní vyžití: squash (zdejšími důchodci nepolíbený), kulábr (pro snazší chycení hexenšusu) a pinec stůl (asi na vnitřní piknik). Všecko za poplatek. Recepce a lobby se tváří nóbl, obloženo kamenem jak sídlo zdravotní pojišťovny v ČR. Pokoje jsou na tom o dost hůře: pružinová matrac tlačí do žeber, koupelna má nefunční nepřímé odvětrání, dvě malé lednice mají rezivé vnitřky, dýha dveří v koupelně z důvodu zvýšené vlhkosti rezignovaně opouští své pozice. V pokoji je chronický nedostatek zásuvek, některé zapojeny naprasáka do světelných okruhů. V koupelně není zásuvka! Světe div se, ale holit si cokoliv musí kdokoliv v chodbičce ve skříňce, když si vypojí ledničku. Balkon je ucházející, židle na něm ve stadiu klinické smrti. K servisu na hotelu: 3 dny před odjezdem došel toaleťák. Po delikátním rozhovoru na recepci v basic english z obou stran (zda by mohli pokoj naládovat sracákem) byl dodán nový - v počtu jedné (!) ruličky na tři osoby. Fakt chcete na dovolené řešit nedostatek papíru na základní potřeby? Nuže, pane redaktore, to byly cesty ven a teď slastné cesty ve směru opačném: stravování. Měli jsme polopenzi. Ke škodě hotelu snídaně zcela nezábavné, jednotvárné, furt to samé, přetažená míchaná vejce, relativně velký výběr všeho, na co nemáte chuť a cpete se tím celý rok. První tři dny chyběl jogurt a co je nejhorší?: káva je nedá pít. Naštěstí jste v „mediterální“ zemi, kde má každá zaplivaná taverna (jedna hned naproti hotelu) parádní kávovar a za jedno euro svůj problém s kávou vyřešíte. Večeře většinou také nic extra. V nabídce vždy jedna ryba, další jedno až dvě masa, nedobrá sypká rýže, občas dobré brambory a dobrá teplá zelenina. Studená zelenina vždy dostatečná, ovšem stále to samé, nekyselé, nepikantní. Den před odjezdem turnusu (čtvrtek) se vytáhnou, aby vám zůstal pozitivní dojem, a udělají parádní žranici. Teď to píšu v 5 ráno v den odjezdu a ještě mám plné břicho lahodného uzeného lososa. Co je na úrovni, tak to jsou dezerty. Pozitivní muslimský vliv minulosti v kuchyni je tu vidět. Obejděte obloukem třepotající se rosolovité útvary žužu-pěn, tekoucí zmrzlinu a podobné hovadiny pro slabé německé žlučníky zdejších hotelových sedmdesátnic (nevěřili byste, co vydrží bílého vína, potvory) a dejte si buchtu či koláč a nemůžete šlápnout vedle. Opravdu výtečné. Co je ovšem montemar-sviňárna je 4,50 e za necelý litr bublinkaté vody, kterým se odvděčí hotelová žízeň a předražené ceny nápojů na ostrově obecně.

Co je na večeřích parádní, jsou sociální interakce. Když se dostanete přes personál ke stolu – má to na povel vždy někdo malý, maximálně důležitý s archy papírů, navlečený ve formálním oblečení, s hustými vlasy jako chemlonový koberec a stejně jako všichni Portugalci, roztomile nezvládající jakoukoliv administrativu – uvidíte to divadlo světa. Tak 85% hostů jsou němečtí důchodci různých forem (nikdo ty upracované němčoury nemá rád, protože nemají špetku vtipu a nadhledu) a vždy vyššího stáří a lepšího zdravotního stavu, než byste hádali. Zbytek pár Britů či chudších Francouzů a nešťastných jakože mileneckých dvojic, vyžilé obtloustlé punkáče s polopenzí (fuck my origin ideals) ale hlavně robustní zastoupení gay komunity (zde se navazuje na ony zvýšené teploty). Ale jich tu je! Rodiny výjimečně, většinou formované z neduživého manžela, akční manželky a v pokoji před večeřích dobře srovnaných ratolestí. Prostě když nechutná, koukáte kolem. Příroda je mocná čarodějka. Tolik k hotelu. Sranda ne?

Menší zažijete při sebemenším kontaktu se zdejší byrokracií: při příletu na letiště se připravte na kontrolu příjezdového formuláře SafeMadeira v hale a znovu po pár desítkách metrů před halou. Nikdo nechápe, proč kontrolují dvakrát zcela to samé jen jiní lidé po 2 minutách. Parádně jsme si užili také přepážku půjčovny auta. Úkon vytištění smlouvy a předání klíčů zabral dobrých 50 min. a byl spojený se spoustou nejasných situací až telefonátů do ústředí „ministerstva půjčoven aut“.

Prostě si zvykněte, že čas tu běží jinak než doma nejen o mínus jednu hodinu. A komplikovaný a hornatý prostor, kde věci nejsou jen vedle sebe nebo za sebou, ale také nad sebou a šikmo dole dává tušit, že se tyto okolnosti propsaly i do duší domorodců poněkud šišlavým jazykem a opravdovou slabostí jít rovně za svým cílem či vyřešit rychle jakoukoliv záležitost. Varuji české muže před frontami u kas v obchodech. Tady si lidé vždy povídají s pokladní! Bacha na to, vo*e, protože toto může rozhodit pumpičku… .

Ti malí snědí Portugalci mají ale odvahy na rozdávání, svá světla v tunelech rozsvěcují proklatě pozdě či vůbec. Když se východoevropská krysa postaví na okraj rozbouřeného Atlantiku, tak pocítí svoji malost vůči odvaze těchto lidí, jež se nebáli před 500 lety obeplout na kusu dřeva bez pořádné navigace téměř celý svět.