Přestavěli náklaďák a cestují po Evropě. Proč tento způsob života nedoporučují?

Ahoj Lucko a Ondro, kdy se u vás projevila láska k cestování? Kde jste se seznámili?
Lucka: Můj vztah k cestování byl značně ovlivněn scénou techno freeparties, kde obytné auto patří téměř k povinné výbavě návštěvníka. Poprvé jsem před několika lety procestovala Balkán v obytné dodávce, kdy jsem zjistila, že život na cestách mě naplňuje mnohem více než statický život na jednom místě.

Ondřej: Já jsem poprvé vycestoval asi před 15 lety a zhruba rok jsem žil ve Španělsku mezi anglickými new age travellers a crusties v obytné Avii, což můj budoucí způsob života dost ovlivnilo – další roky, když byla možnost, jsem alespoň na pár měsíců v roce vyrazil žít v obytné dodávce nebo náklaďáku někam na jih Evropy.

Naše seznámení nebylo ničím neobvyklé. Proběhlo v Praze v jednom z Žižkovských barů. Naše první společné téma bylo samozřejmě cestování.

Život neustále na cestách je určitě i finančně náročný. Prozraďte, čím se živíte a co pro vás představuje největší výdaje?
Život na cestách může být finančně náročný, ale také nemusí – záleží na více faktorech. Například, jak často přejíždíte, zda využíváte placené kempy, zda jezdíte po placených dálnicích, nebo zda se stravujete v restauracích, případně zda propijete hodně peněz v alkoholu.

Náš způsob cestování je celkem nízkonákladový. Pohybujeme se pomalu, na jednom místě trávíme minimálně jeden týden. Parkujeme a kempujeme vždy mimo kempy. Vyhýbáme se placení dálnic (například při cestě do Portugalska musíme paradoxně platit pouze mýto v České republice). Vaříme si v autě, kde máme plně vybavenou kuchyň. Jídlo kupujeme většinou v supermarketech.

Rovněž jsme i dumpsterovali z kontejnerů za supermarkety, čímž jsme taky něco ušetřili a zároveň to byla taková hra s překvapením, co tam najdeme. Nejíme živočišné produkty a většinou si vaříme ze základních potravin. Jediné, za co občas utrácíme, jsou různé veganské speciality, kterých se dá po celé západní Evropě zakoupit víc než dost. Někdy si také dáme za cíl najít v místě, kde se zrovna nacházíme, veganskou restauraci. Pít alkohol se snažíme na český způsob – tzn. pouze v pátek.

Každopádně největší výdaj je rozhodně diesel – hlavně na začátku cesty, kdy máme delší a téměř každodenní přejezdy, například přes Německo a Francii. Další v pořadí je jídlo, případně nenadálé výdaje, jako jsou třeba nové pneumatiky.

Já jsem na rodičovské „dovolené“, takže se starám o naši, momentálně jeden a půl roční, dceru Theu. To mi ovšem nebrání v tom, abych si přivydělávala v online marketingu. Ondřej pracuje 8 hodin denně, 5 dní v týdnu jako technical writer pro českou firmu zabývající se integrací webových služeb.

Zmínili jste dumpsterování neboli živení se potravinami, které najdete v popelnicích za supermarkety. Můžete to trochu rozvést? V Česku se tento způsob obživy spíše neujal, proto by nás zajímalo, jak to celé funguje v cizině. A co zajímavého se dá takto najít?
Pro nás je to už jen takové zpestření, ale jsou lidé, také žijící na cestách, pro které je to hlavní zdroj potravin. Tento způsob stravování může mít i politický rozměr – jedná se o vymezování proti konzumní společnosti, plýtvání a nerovnoměrné distribuci bohatství ve světě – tzv. Freeganismus.

Kontejnery na západ od Česka jsou o dost bohatší. Lze v nich nalézt víceméně celý sortiment supermarketu, od zeleniny přes jogurty, sýry, či piva až po čokolády nebo drogerii. Většinou před expirací nebo mírně po. Supermarkety jídlo vyhazují, pokud je jen narušený obal. Pokud prodávají například plato jogurtů po 4 kusech, k vyhození celého plata do kontejneru stačí, aby jeden z jogurtů byl poškozen. Jeden z největších úlovků byl kdysi ve Španělsku po Velikonocích, v kontejneru Ondřej našel asi 100 čokolád a další sladkosti s Velikonoční tématikou, které putovaly po svátcích do kontejneru.

V Česku je to s úlovky mnohem horší, většina supermarketů má velké drtiče odpadků, kam tyto neprodané potraviny hází, nebo jsou kontejnery hlídané a nepřístupné. Ovšem stále existují výjimky. Dá se nalézt většinou různá zelenina. Toho využívá například kolektiv Food Not Bombs, který z takto nalezené zeleniny vaří jídlo a poté jej zdarma rozdává lidem bez domova.

Mnoho lidí má problémy se pracovně koncentrovat doma, natož pak v zahraničí u moře. Jak zvládáte práci, a ještě péči o rodinu?
Vzhledem k tomu, že pracuji pouze o víkendech, tak mám práci po celotýdenním starání se o Theu jako zpestření. Také mi to pomáhá nevypadnout z pracovního režimu během rodičovské. Takže s koncentrací problém nemám.

Ondřej už pracuje na dálku mnoho let, takže je na tento způsob práce zvyklý. Naopak fakt měnícího se okolního prostředí tak trochu brání vyhoření, které může při práci z kanceláře pramenit i z denního stereotypu. Na poznávání okolí je dost času po pracovní době nebo o víkendech.

Co všechno obnášelo přestavět náklaďák na obytné auto? Co bylo nejsložitější a jaká byla celková cena? Vylepšujete nějak své obydlí i v průběhu cesty?
Nejprve jsme si auto dovezli z Německa. Původně sloužilo někomu jako truhlářská dílna, takže to nejdůležitější (a také asi nejdražší) k přestavbě na obytné auto už mělo, tím máme na mysli izolaci z PIR panelů. Auto jsme chtěli mít přestavěné co nejdříve a co nejlevněji, takže i použitý materiál je většinou recyklovaný. Například překližky na obložení jsme někde našli a jen přetřeli barvou. Přestavbu nám z větší části dělal kamarád, který už takto stavěl víc aut a sám bydlí na plný úvazek v náklaďáku již několik let, takže měl více zkušeností, nářadí i času než my.

Pak už jsme postupně dokupovali vybavení, když byly peníze. Nyní máme auto, ve kterém se dá plnohodnotně fungovat po celý rok. V autě máme topení, lednici, tekoucí vodu, sporák, troubu, sprchový kout, WC, solární panel a baterii, měnič napětí, nádrž na vodu (celkem 260 litrů), velkou postel, a hlavně pracovní stůl, u kterého Ondřej tráví během dne většinu času.

Jediné, s čím neustále bojujeme, je zatékající střešní okno, které je prasklé a po opravení tmelem začne vždy po nějaké době opět protékat.

Samotné auto stálo asi 150 000 Kč a postupné zobytnění odhadem maximálně 100 000 Kč. Ale přesná čísla nemáme. Každopádně, taková DIY vestavba vyjde zhruba o půl milionu až milion korun levněji než plastikové obytňáky ze sériové výroby.

Obydlí v průběhu cesty zatím vylepšujeme jen minimálně. Momentálně nám interiér z praktického hlediska vyhovuje a kosmetické detaily a nedokonalosti moc neřešíme. Pouze máme v plánu v dohledné době přetřít auto z venku. Chceme, aby mělo jednotnou barvu a bylo tak méně nápadné.

Cestujete společně se psem, je to v něčem jiné? Je například potřeba něco speciálního?
Donedávna jsme cestovali se psem a fenou. Nyní už máme jen fenku rhodéského ridgebacka. Pes bohužel nedávno zemřel ve věku necelých 17 let. Ale využili jsme možnosti individuální kremace, takže s námi jezdí Toro dál, ale ve zpopelněném stavu.

Při cestování na jih Evropy psům hrozí dvě nebezpečí, která v ČR zatím nemáme. První je leishmanióza, smrtelná nemoc, která je často přirovnávána k psímu AIDS. Pes, který tímto onemocní, většinou zhruba do roka až dvou umírá. Nemoc přenáší typ pakomára. V ČR se dá koupit pouze jedna značka obojku, která odpuzuje i tohoto přenašeče. Očkování proti leishmanióze v ČR není, na rozdíl od středomořských států, dostupné.

Druhé nebezpečí jsou housenky bourovčíka jižního. Tvoří hnízda na borovicích a jeho housenky lze nalézt na zemi až v několika metrových spojeních, kdy vypadají jako had. Pokud pes na housenku šlápne, je požahán a následně si ránu olízne. Poté dochází k poškození jazyka, kdy je nutné se dostat rychle k veterináři, aby byl jazyk ošetřen a případně amputován. Požahání těmito housenkami může být pro psy smrtelné. 

Pes je pro nás na cestách hodně důležitý. Hlídá auto a funguje jako alarm. A momentálně je to také největší parťák They, nahrazující lidské kamarády.

Popsali byste nám váš život „na kolech“? Zajímalo by nás, jak řešíte například praní prádla, hygienu a vaření?
Náš život na kolech se nyní v těchto praktických věcech od usazeného života liší jen minimálně. Kdysi jsme prali prádlo ručně v lavoru, případně v řece, ale v současné době jsme už rozmazlení a využíváme služeb všudypřítomných samoobslužných prádelen, které jsou v Portugalsku téměř na každé čerpací stanici nebo u supermarketů. Vaříme asi stejně, jako vaří necestující lidé – v autě máme plynový sporák a troubu. Tyčový mixér nám utáhne měnič na 220 V. Jediný rozdíl je, že na ohřev vody nepoužíváme rychlovarnou konvici, abychom si úplně nevybili baterky.

S hygienou je to na cestách trochu horší. Na rozdíl od života v bytě se nesprchujeme každý den, protože šetříme vodou. I tak vody spotřebujeme celkem asi 240 litrů týdně. Voda se dá naštěstí všude sehnat zdarma, nejčastěji na čerpacích stanicích, z veřejných pítek a kohoutků, nebo z různých pramenů.

Kde se v současné době nacházíte? Máte nějaký jasně daný plán cesty, nebo necháváte vše na náhodě?
Momentálně jsme kousek od města Lagos na jihu Portugalska. Jasně daný plán cesty určitě nemáme, oba považujeme plánování za zbytečné, protože vše dopadne téměř vždy nakonec úplně jinak, než si člověk naplánuje. Když jsme vyjížděli z Čech, tak jsme jen věděli, že chceme utéct před českou zimou, zajezdit si ve španělském pohoří Sierra Nevada na snowboardu a zasurfovat si v oceánu. To byly asi všechny naše plány.

Cestou i vás zastihla pandemie koronaviru, se kterou se v současné době svět potýká. Jak jste se se všemi těmi opatřeními, která byla v Portugalsku zavedena, vypořádali?
Život nám to docela narušilo. Asi 2 dny před uzavřením hranic jsme utekli ze Španělska do Portugalska, abychom si stihli zasurfovat, báli jsme se, že nám zavřou hranice do Portugalska. Bohužel pár dnů po našem příjezdu do Portugalska byla zavedena opatření, mezi které patří i zákaz surfování a zákaz vstupu na pláže.

Vzhledem k tomu, že v Portugalsku se dá parkovat víceméně jen u pláží, tak jsme byli situací donuceni pronajmout si domek, abychom měli vůbec kde přebývat a parkovat. Momentálně tedy čekáme až opatření budou zrušena a my se budeme moci opět vydat na cesty a užít si trochu oceánu. Já jsem se nechala inspirovat českým přístupem a ušila ručně pár roušek, které jsme věnovali místním sousedům.

Komu byste doporučili tento způsob žití? Co považujete za výhody a nevýhody?
Tento způsob žití nechceme nikomu moc doporučovat, protože už tak je za posledních pár let tolik populární, že mnoho míst, kde se dalo dříve volně kempovat, je znepřístupněných. Je to tím, že se mnoho lidí neumí chovat s respektem k místu. To znamená nezanechávat po sobě žádné stopy. Což se nyní neděje a mnoho dříve pěkných míst nyní připomíná spíše veřejnou toaletu. Tímto prosíme všechny cestovatele, kteří nemají v autě WC, aby používali aspoň lopatku a svůj výtvor řádně zakopali!

Jinak asi záleží na konkrétní povaze člověka. Pokud má člověk rád své pohodlí a jistoty, tak mu život na cestách nedoporučujeme. Je to život, který je celkem nevyzpytatelný. Nikdy nevíte, kdy vám selže auto, kdy se vám nepodaří sehnat vodu, kdy se vám nepodaří nalézt vhodné místo na přenocování, kdy vás uprostřed noci vyhodí policie, kdy se vám rozbije topení ve chvíli, kdy je venku mínus 15 °C, nebo kdy zaparkujete na nějakém méně bezpečném místě a někdo vás přepadne. Zároveň některým povahám může činit potíže trávit v tak malém prostoru téměř nonstop čas s rodinou. I když to si možná nyní mnoho lidí nechtěně vyzkouší kvůli zavedeným karanténním opatřením i bez cestování.

Na druhou stranu je to mnohem dynamičtější způsob života vzhledem k neustálým změnám, vhodný pro dobrodružnější povahy. Ale v porovnání například s cestováním stopem na blízký východ pouze s batohem to zas tak dobrodružné není. Život v autě lze žít i dost pohodlně a nedobrodružně (s využitím placených kempů).

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chystáte se žít v obytňáku natrvalo
Vzhledem k tomu, že máme malou dceru, tak se občas musíme podívat zpět do ČR, abychom ukázali babičkám a dědečkům, jak roste. Také musíme alespoň jednou ročně na STK.

Nyní ještě nevíme co dál, čekáme až jak se vyvine situace v Čechách. Pokud by hrozilo nebezpečí, že se po návratu kvůli uzavření hranic nedostaneme opět ven na cesty, tak raději přečkáme léto v Portugalsku a na podzim pojedeme do Maroka. Když se scénář s uzavřením hranic nenaplní, tak pojedeme na léto do ČR a na cesty se vydáme až na podzim nebo v zimě. Takže úplně natrvalo v autě žít nebudeme.

Děkujeme Lucce a Ondrovi za rozhovor. Jejich cestu můžete sledovat na jejich Instagramu trucklife224.